Kateřina Laciná; od zlata z mladších žáků po reprezentační bronz na halovém ME 2020

Naše ženská reprezentace v pozemním hokeji získala na halovém mistrovství Evropy, které se letos konalo v běloruském Misku, bronzové medaile. Velký úspěch celého českého hokeje podtrhl i zisk individuálních ocenění, kde naše hráčky získaly cenu pro nejlepšího střelce a brankáře turnaje. Náš tým postoupil do semifinále ze základní skupiny po prohře s Německem (1:4) a výhrách nad Belgií (4:1) i Ukrajinou (5:4).

Katka se lvíčkem na prsou po boji o třetí místo s týmem Německa

V semifinále byly nad naše síly Holanďanky (2:4), ale skvělým výkonem jsme zaskočili Německo v boji o bronzové medaile a po remíze v základní hrací době propuklo naše nadšení po výhře na nájezdy. Rozhodující nájezd, ale třeba i vítězný gól s Ukrajinou, proměnila kbelská rodačka a bývalá hráčka oddílu pozemního hokeje TJ Sokol Kbely, Kateřina Laciná. V příjemném rozhovoru jsme se vyptali na její zážitky z mistrovství, bohaté kariéry, spousty reprezentačních klání i prvních hokejových krůčků ve Kbelích.

Tvé začátky v hokeji jsou spojené se Sokolem Kbely. Můžeš nám prosím popsat, jak ses k hokeji dostala a své první hokejové krůčky?

Začala jsem hrát pozemní hokej, když mi bylo 8. Dostala jsem se k němu díky svému staršímu bráchovi, který už hokej hrál několik let. Pamatuji si, že tenkrát jsem chodila na flétnu, a to mě přestalo bavit. A protože mi máma řekla, že nějakého koníčka bych mít měla, a hlavně jsem chtěla vždy dělat to, co starší brácha, tak volba logicky padla na hokej. Jelikož ve Kbelích tenkrát nebyl dívčí tým, tak jsem začala hrát s klukama. Od nejmladších benjamínků, kde jsem stihla pár zápasů, až po mladší a starší žáky jsem ve Kbelích byla v týmu jediná holka.

To jsi určitě začínala na starém hřišti a v Sokolovně. Jak vzpomínáš na tu dobu a zázemí a jak vyzní porovnání s obrovskými arénami a stadiony s nejmodernějším povrchem, kde teď nastupuješ?

Tak nepatrný rozdíl tam je. Ale všechny začátky jsou hezké a já na tu dobu ráda vzpomínám. Pamatuju si, jak jsme trénovali v Sokolovně a na hřišti byl ještě starý povrch, kde byly samé hrboly a spáry, takže balonek pěkně odskakoval od hokejky. Ale to k tomu patří, my to jako děti nevnímaly a když si pak člověk vzpomene na ty začátky, je to opravdu úžasné. Je určitě na co vzpomínat.

2002

Co tě nakonec přesvědčilo, že jsi u hokeje zůstala a neskončil podobně jako flétna?

Samozřejmě první úspěchy, ať už týmové nebo moje osobní. Už jenom to, že je to týmový sport a ten tým byl super. Myslím si, že i kdybych dělala jiný týmový sport, bylo by pro mě stále velmi důležité vítězství i porážky se spoluhráči sdílet. O to víc si pak člověk užívá každou trofej. A my si to tehdy fakt užívali!

Je nějaký úspěch nebo vítězství, které ti vyběhne okamžitě, když si vybavíš dobu strávenou ve kbelském Sokole?

To není úplně jeden úspěch nebo jedna věc. Zažili jsme toho spoustu. Krásný byl Prezidentský pohár (finálové klání Mistrovství republiky žáků, pozn.) těsně předtím, než jsem končila ve Kbelích, protože náš tým byl výborný, a i pro klub to byl velký úspěch. Všichni jsme fungovali jak na hřišti při zápase, tak nám to klapalo i během tréninků. Obecně byla v týmu skvělá atmosféra.

Tohle ale není tak úplně o výsledcích nebo trofejích. Vybaví se mi spíš hodinová čekání mezi zápasy, případně v zimě celé víkendy strávené v hale na Hagiboru na turnajích, kdy jsme vymýšleli fakt šílenosti, a byla legrace. Celá ta doba byla děsně fajn, protože jsme si užívali nejenom hokej, ale i v partě okolo, a o to euforičtější pak bylo, když jsme dokázali nějakou tu trofej získat.

Pak už bylo bohužel administrativně složité ve Kbelích pokračovat, poslední 2 roky jsem musela hrát na speciální výjimku a náš trenér se musel ptát před každým zápasem soupeře a rozhodčího, jestli můžu nastoupit.

Jak tedy pokračovala Tvoje kariéra dál?

Ve Kbelích jsem hrála až do doby, kdy už to pak nebylo možné. Pamatuju si, že jsem nechtěla odejít, chtěla jsem zůstat s klukama. Moc mě motivovalo, že se mezi nimi musím prosadit. Nikdy mi nedali nic zadarmo, a jsem za to ráda. Věděla jsem, že tomu musím dát o něco víc než oni, abych s nimi udržela krok.

Ze Kbel jsem přestoupila do Vyšehradu, který měl dívčí tým. Vyšehrad se potom po pár letech přejmenoval na Pragovku. Takže momentálně je můj domovský klub HC Praga. Od přestupu z mateřského klubu ve Kbelích, což je od 14 let do konce střední školy, jsem hrála v Pragovce a můj velký sen byl si zkusit ligu v Německu nebo i jinde v zahraničí, což se mi nakonec povedlo. Přes Tomáše Procházku a Báru Haklovou, kteří v té době hráli v Mannheimu, se mi podařilo kontaktovat zástupce klubu. To bylo moje první zahraniční angažmá. Tam jsem hrála jednu sezónu, což byla neuvěřitelná zkušenost. Těžko se to ale kombinovalo se studiem, vrátila jsem se po sezoně do Prahy a pokračovala v Pragovce.

Vše jsem si hokejově vynahradila po vystudování vysoké školy, když jsem se vrátila na jeden rok do Německa s tím, že se budu věnovat hokeji naplno a ubude mi cestování do Čech. Jednu sezónu jsem strávila v Mnichově. Tam mě trénoval Chris Faust, náš trenér národního týmu, který mi pomohl se adaptovat a zvyknout si na nejenom hokejový život v cizině. Po roce jsem přestoupila do HTHC, do Hamburku, a tam jsem už 2 a půl roku.

V Mnichově jsi zažila celý tréninkový proces v německém špičkovém týmu. Jak moc se liší příprava českých a německých týmů?

V Německu se klade velký důraz na fyzickou připravenost hráče, tréninky tam probíhaly s větším důrazem na atletickou připravenost. Dvakrát týdně byla atletická příprava s kondičním trenérem, dvakrát týdně hokejový trénink. Případně v pátek se trénovaly rohy a taktika. To tedy jen v případě, kdy se neodjíždělo na zápasy. V Německu se totiž hrají zápasy jako víkendová dvoukola, vzdálenosti mezi týmy jsou velké a cestuje se většinou už v pátek. Takže trénink víceméně každý den

Jaký je zatím tvůj největší klubový úspěch?

Určitě zisk extraligového titulu v České republice s Pragovkou. To byl rok 2012, můj jediný titul z České republiky. Potom v Mnichově, když jsme hrály Evropský pohár, který jsme celkově vyhrály na turnaji v domácím prostředí. To bylo skvělé. V Hamburku jsme hrály halový Final Four (závěrečný turnaj Bundesligy, pozn.). Tam byla úžasná atmosféra a asi jeden z největších klubových zážitků

Kolik chodí diváků na zápasy v Německu a kolik jich bylo na Final Four?

Na běžná kola Bundesligy chodí tak desítky, někdy stovky diváků. Obecně fanoušci víc chodí na zápasy mužů. FinalFour a velké akce, to už jsou stovky a tisíce diváků. Obrovský zážitek a víkendová atrakce pro fanoušky. Ten rozdíl mezi námi a Německem je obrovský. Němci tím žijí a je to sport na špičce oblíbenosti.

Jaké jsou tvé první reprezentační vzpomínky?

Vzpomínám si, že můj první reprezentační start byl na mistrovství v Praze s výběrem do 18 let, který jsem hrála jako jedna z nejmladších hráček na turnaji, ne-li úplně nejmladší. Až teprve o rok později jsem vyrazila na svůj první turnaj s kategorií do 16 let. Potom už jsem pravidelně nastupovala za juniorské výběry, kam jsem svým věkem patřila.

Můj první seniorský turnaj byl ve Vídni, kdy jsme ještě hrály Divizi C, nejnižší úroveň. Tam se nám nepodařilo těsně postoupit a pamatuji si, jak jsem byla v týmu úplný benjamínek a všechno okolo bylo pro mě nové. Od Vídně už jsem byla součástí týmu, začleňovala jsem se víc a víc. Za reprezentační výběry jsem nastupovala pravidelně, ať už to bylo v hale, nebo venku.

S reprezentací se ti nakonec podařilo probojovat až do nejvyšší Divize A. I když se nakonec nepodařilo nejvyšší soutěž udržet, určitě se jedná o obrovský výkonnostní skok oproti tvým reprezentačním začátkům….

To byl určitě největší úspěch s reprezentací. V roce 2015 nás trénoval Chris Faust a hrálo se mistrovství Evropy Divize B v Praze. Nám se podařilo postoupit. Turnaj se hrál v roce 2017 v Amsterodamu, kde jsme uhrály naše první 3 body v historii. Ačkoliv jsme nakonec sestoupily, tak to patří k mým nejvýraznějším vzpomínkám z celé kariéry. Je jasné, že třeba zápas s domácím výběrem se výsledkově nepovedl a prohráli jsme 0:10, ale i tak to byl jeden z nejúžasnějších zápasů, které jsem odehrála. Nepopsatelná zkušenost. Absolutně plný stadion jásajících lidí, strhující atmosféra. Hrál se úžasný hokej. Hráčky, které jsem celou kariéru sledovala v televizi a na internetu, najednou stojí proti vám na jednom hřišti. To jsou přesně zápasy, o kterých jsem snila během tréninků na hrbolatém hřišti a malé tělocvičně. A přála bych každému hokejistovi nebo hokejistce to alespoň jednou v kariéře zažít.

2020

V halové variantě pozemního hokeje jsou Češi obecně úspěšnější. Divizi A hrajeme nepřetržitě spoustu let. A je jedno, jestli turnaj končíme ve spodní nebo horní části, i tak je to pro nás velká škola. Samozřejmě to, že se držíme mezi nejlepšími týmy, je vzhledem k podmínkám pro trénink v hale, které u nás máme, vynikající výsledek. Ve srovnání s ostatními evropskými elitami, jako je Německo nebo Holandsko, je naprosto neuvěřitelné, že se držíme na špici a máme být na co pyšní.

Mistrovství Evropy, které teď skončilo, nám přineslo vytoužené medaile. Je něco, co bys u týmu vyzdvihla?

Doufám, že náš výsledek bude odrazový můstek k dalším super výsledkům. Tým se podařilo doplnit mladými hráčkami. Oproti minulému mistrovství jsme měly v týmu minimálně 5 „mlaďošek“, jako jsem před lety byla já. Máme mladý tým. Já ve svém věku jsem patřila k těm zkušenějším. To je světlá perspektiva do budoucna a já věřím, že letošní výsledek je pouze začátek. Určitě tím, že stále omlazujeme tým, tak si otevíráme cestu k příštím úspěchům. Příští rok nás čeká mistrovství světa, takže snad ten náš výsledek bude motivací a nějakou medaili co nejdříve znovu přivezeme.

Na tobě byla zodpovědnost jet rozhodující nájezd, na který jsi šla pod obrovským tlakem. Vyplynulo to z dohody na tréninku, kdy tě trenéři určili, nebo ses na nájezd přihlásila sama?

To patří k mé roli v týmu. Jak jsem už zmínila, máme mladý tým. Už při přípravě jsme trénovaly nájezdy a měly jsme na ně určených několik hráček. Cítila jsem, že trenéři na rozhodující nájezd počítají se mnou, a věděla jsem, že bych vzhledem ke svým zkušenostem ten nájezd jet měla. Vyplynulo to ze situace. Ale ten tlak je opravdu obrovský, ačkoliv jsem to měla snazší, protože kdybych nájezd neproměnila, zůstávala tady šance v další sérii. 

Víme, že teď přes zimní sezónu hraješ v Anglii, ale působila jsi i v jiné zemi než Německo a Anglie?

Na podzim 2019 jsem hrála v Austrálii. Na přelomu podzimu a zimy se v Austrálii hraje turnaj, který se jmenuje Hockey One. Účastní se ho australské týmy a je to obrovská akce, skvělá organizace. Ze všech zápasů je online stream, na stadiony chodí hodně diváků. Něco jako mistrovství světa, ale hraje se každý víkend a jsou tam jen australské týmy. Dostala jsem se k tomu přes svou spoluhráčku z Hamburku, která se vracela na podzim po sezóně domů hrát tento turnaj a ta mi pomohla kontaktovat tým Tasmania, za který jsem odehrála uplynulou sezónu.

Text: Jan Rebec
Foto: Archiv Kateřiny Laciné a ČSPH

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..