Příběh vášně a mezinárodního uznání s Ginem Schildersem

Vážení čtenáři,
rádi bychom vám představili exkluzivní rozhovor s Ginem Schildersem,
rodákem z Nizozemska, který už téměř tři desetiletí žije v České republice. Jako bývalý předseda Českého svazu pozemního hokeje a trenér národního týmu se stal klíčovou postavou, která pomohla pozemnímu hokeji u nás vyrůst a získat mezinárodní uznání.

Pane Schildersi, jste původem z Nizozemska, země s bohatou hokejovou tradicí. Co Vás před téměř třiceti lety přivedlo do České republiky a jak se stalo, že jste zde zakotvil a zasvětil svůj život právě pozemnímu hokeji?

Asi před třiceti lety, když jsem dokončil studia v Nizozemsku a nějakou dobu tam pracoval, chtěl jsem zažít něco nového. Vždycky mě přitahovaly dynamické země a prostředí, kde se něco děje. Tak jsem dal výpověď v práci, sedl do auta se spacákem a vyrazil do Prahy hledat práci a nový život.

První čtyři měsíce jsem každé ráno obsadil telefonní budku u stanice metra Můstek a obvolával firmy. Nebylo to úplně jednoduché – neuměl jsem česky, neměl jsem pracovní povolení ani povolení k pobytu. Chtěl jsem žít v jiné zemi. Ne proto, že by Nizozemsko nebylo krásné, ale protože si myslím, že člověk potřebuje vidět svět i z jiného pohledu. Když poznáte více stran mince, začnete si víc vážit i toho, odkud pocházíte.

A tak jsem zakotvil zrovna tady. Prvních šest měsíců jsem pracoval načerno, protože bylo tehdy poměrně složité vyřídit pracovní povolení.

Když jste začínal s pozemním hokejem v České republice, jaká byla situace? Co byly největší výzvy, kterým jste čelil jako předseda svazu a trenér, a co považujete za svůj největší úspěch v této roli?

Když jsem přišel do České republiky, první roky jsem hlavně hrál a trénoval. Nejdřív děti, později čím dál víc i dospělé, protože kvůli práci jsem nestíhal tréninky v brzkých odpoledních hodinách.

Po zkušenostech s trénováním mužských i ženských národních týmů jsem cítil, že bych chtěl pomoct rozvoji českého hokeje víc systematicky. Asi před sedmnácti lety jsme byli s jednou skupinou lidí zvoleni do vedení Českého svazu pozemního hokeje.

Vývoj sportu byl podle mě docela typický. Na začátku jsem často slýchal: „Je to těžké, protože nemáme hokejky, míčky nebo hřiště.“ A ano, částečně to byla pravda. Ale zároveň si myslím, že hodně je i o nastavení hlavy. Děti tady mají stejné nohy a dnes už mají přístup k nejlepším hokejkám, takže tyto důvody už dnes neobstojí. Ano, chápu, že v některých zemích je mnohem více hráčů, ale zároveň existují země, které dokázaly získat olympijské medaile s mnohem menší základnou.

Ano, chybí tady sportovní infrastruktura a sport obecně není financovaný tak, jak by měl být. Na druhou stranu jsme třeba v halovém hokeji skončili s ženským národním týmem druzí na světě. A to je důkaz, že všechno je možné.

Lidé často srovnávali podmínky s jinými zeměmi, což chápu. Ale pro mě bylo důležitější přemýšlet nad tím, co můžeme ovlivnit a co se dá zlepšit tady. Doufám, že se mi podařilo inspirovat lidi kolem sebe k tomu, aby přemýšleli progresivněji a nebáli se posouvat věci dopředu. Vím, že někdy jsem možná tlačil až moc. Ale myslím, že to je součást role předsedy sportovního svazu nebo kohokoliv, kdo vede organizaci. Máte přinášet energii, nové pohledy a motivaci.

Potkal jsem během těch let spoustu skvělých lidí, kteří chtěli český pozemní hokej posunout dál. A právě debaty s nimi o tom, co všechno je možné, mě na tom bavily asi nejvíc. Když člověk pracuje každý den, často si ani nevšimne, jak velký posun se udělal. Ale když se podívám zpátky na to, kde jsme byli před šestnácti nebo sedmnácti lety a kde jsme dnes, tak si myslím, že ten rozdíl je opravdu vidět.

Jedna z prvních věcí, kterou jsem chtěl změnit, bylo přesunout více lidských zdrojů přímo na hřiště. Ano, potřebujeme sekretariát a administrativu, ale sport se odehrává hlavně na hřišti. A právě tam je potřeba věnovat energii dětem, trenérům i dospělým hráčům.

Pro mnoho Kbeláků je pozemní hokej stále velkou neznámou. Jak byste jim popsal tento sport? Co ho dělá tak dynamickým a atraktivním, a proč by se na něj měli přijít podívat?

Pozemní hokej je podle mě hlavně strašně dynamický a chytrý sport. Ale mluvím samozřejmě i trochu jako člověk, který ho miluje celý život. Moji rodiče mi kdysi nechali svobodu vybrat si sport, který budu dělat. Jediné, co říkali, bylo, že by to měl být týmový sport. A dnes s nimi naprosto souhlasím.

Týmový sport totiž děti neučí jen disciplíně, koncentraci nebo práci s vlastním tělem. Učí je hlavně fungovat mezi lidmi. A to v bezpečném prostředí. Děti se učí komunikovat, spolupracovat, zvládat vítězství i prohry a respektovat ostatní.

A právě v pozemním hokeji mám pocit, že tohle všechno pořád funguje. Hokej má pořád takovou rodinnou atmosféru. Když přijedu kamkoliv na světě, vždycky potkám skvělé lidi z hokejového prostředí, kteří mají stejnou vášeň pro sport.

Pozemní hokej je rychlý, technický a velmi atraktivní sport. Hraje se ve vysokém tempu, padá hodně gólů a hra se pořád mění. Člověk se u něj nenudí.

A navíc mám pocit, že kolem hokeje se pohybují lidé – až na pár výjimek  – se kterými si můžete povídat nejen o sportu, ale i o životě nebo dění ve světě. To se mi na hokejové komunitě vždycky líbilo.

Často se mluví o tom, že pozemní hokej rozvíjí nejen fyzickou kondici, ale i strategické myšlení a týmovou spolupráci. Jaké další benefity tento sport přináší dětem i dospělým, kteří se mu věnují?

Kromě fyzické kondice a pohybu obecně si myslím, že pozemní hokej skvěle rozvíjí i mozek. Je to velmi rychlý sport, hraje se jedenáct na jedenáct, člověk musí neustále přemýšlet, rozhodovat se a reagovat během vteřin. Navíc je hodně technický, takže hráči pořád kombinují pohyb, koordinaci a taktické myšlení. Je také velmi dobrý pro rozvoj hrubé i jemné motoriky.

V posledních letech se navíc upravila pravidla tak, aby byl sport ještě rychlejší, dynamičtější a atraktivnější pro hráče i diváky. Padá více gólů, hra má větší tempo a pořád se něco děje.

Myslím si, že právě tohle všechno pomáhá dětem přirozeně rozvíjet schopnost přemýšlet a rychle reagovat – často úplně podvědomě.

A poslední věc, kterou považuji za možná úplně nejdůležitější, je rozvoj sociálních dovedností. Opravdu věřím tomu, že hokejové prostředí je bezpečné a přátelské místo, kde se děti i dospělí učí fungovat jako součást týmu a komunity.

Myslím si, že v dnešním světě, který se pohybuje neuvěřitelně rychle, není pro mladou generaci jednoduché najít klid a vnitřní rovnováhu. Často se říká, že to možná bude první generace, která se bude mít hůř než jejich rodiče. Já ale opravdu věřím, že sport a schopnost neustále se přizpůsobovat mohou dětem pomoci lépe zvládat změny a výzvy života.

Získal jste prestižní mezinárodní ocenění Etienne Glichitch Award a Diploma of Merit. Co pro Vás tato ocenění znamenají a jak vnímáte postavení českého pozemního hokeje na mezinárodní scéně dnes?

Získání ocenění Etienne Glichitch Award a Diploma of Merit pro mě bylo velké uznání od evropského i světového hokeje – tedy od EuroHockey a Mezinárodní hokejové federace FIH. Samozřejmě si toho moc vážím.

I když jsou tato ocenění udělená jednotlivci, ve skutečnosti patří velké poděkování všem lidem kolem mě, bez kterých bych je nikdy nezískal. Pozemní hokej je týmový sport a stejně tak funguje i jeho rozvoj. Za vším stojí spousta lidí – trenéři, dobrovolníci, kluby, rodiče i hráči. Já měl možná jen tu výhodu, že jsem byl často vidět nebo slyšet.

Klub Sokol Kbely má dlouhou historii a snaží se pozemní hokej popularizovat. Jakou roli podle Vás hrají lokální kluby jako Sokol Kbely v rozvoji celého sportu a co byste jim vzkázal do budoucna?

To je vlastně docela jednoduché. Na spodku celé pyramidy jsou členové, děti, dospělí a dobrovolníci, kteří chtějí sportovat. A ti jsou organizovaní právě v klubech. Bez klubů by jednoduše žádný pozemní hokej neexistoval.

V některých částech světa funguje sport jinak a klubový systém tam není tak důležitý. Ale v Česku a obecně v Evropě hrají kluby naprosto klíčovou roli. Nejde jen o samotný sport, ale i o to, že se tam lidé potkávají, tráví čas s rodinou a přáteli a vytvářejí komunitu.

Mám velkou radost, že Kbely jsou stále silnější, zvlášť v době, kdy některé jiné kluby nebo sporty v posledních letech spíše zanikaly nebo oslabovaly. Myslím, že na to mohou být ve Kbelích právem hrdí.

A čím více klubů, hřišť a míst pro sport bude blízko domova nebo škol, tím jednodušší bude pro děti sportovat a nevzdávat pohyb. Kbely mají navíc důležitou roli i proto, že v této části Prahy není tolik jiných sportovních klubů.

Líbí se mi také, že se Kbely hodně zaměřují na mládež a aktivně organizují turnaje a zápasy.

Co byste vzkázal rodičům, kteří přemýšlí, jaký sport vybrat pro své děti, nebo dospělým, kteří hledají novou aktivitu a komunitu? Proč by měli dát šanci právě pozemnímu hokeji ve Kbelích?

Proč dát šanci právě pozemnímu hokeji? Asi nejsem úplně objektivní, protože já osobně jsem celý život hrál hlavně pozemní hokej a nikdy jsem toho nelitoval.

Myslím si ale, že nejdůležitější je vůbec děti rozhýbat. A je vlastně jedno, jestli jde o organizovaný sport, nebo jen přirozený pohyb.

Dítě si nakonec stejně v určitém věku vybere samo, co ho baví. Ale na začátku podle mě potřebuje trochu pomoct a podporu od rodičů. To nejlepší, co mohou rodiče udělat, je ukázat dětem různé možnosti, sami být aktivní a jít příkladem. A hlavně nechat děti různé sporty vyzkoušet.

A když už mluvíme o různých sportech… tak bych samozřejmě doporučil začít právě pozemním hokejem. 

Stačí se ozvat a přijít na nějaký zkušební trénink, aby si děti samy vyzkoušely, jaké to je.

Kdybyste měl jedno přání pro budoucnost pozemního hokeje v České republice a konkrétně ve Kbelích, jaké by to bylo? A co byste rád vzkázal čtenářům Kbeláku?

Mám vlastně dvě přání. Jedno je hodně praktické. Doufám, že se klubu společně s městskou částí a lidmi v okolí podaří dál zlepšovat infrastrukturu – tedy hřiště, klubovnu a další zázemí.

Když je lepší infrastruktura, přijde více dětí, sport je příjemnější, zvyšuje se kvalita tréninku i bezpečnost a celé prostředí působí profesionálněji. Není to jen o medailích, ale i o radosti ze sportu nebo prevenci zranění díky kvalitním povrchům.

Takže moje první přání je, aby měly Kbely brzy nové hřiště, klubovnu a podařilo se realizovat další plány, které klub má.

Druhé přání je, aby klub držel pohromadě. Pozemní hokej je hodně dobrovolnický sport a není vždy jednoduché, aby všichni byli na stejné vlně. Myslím si ale, že většina lidí to myslí dobře a chce sportu pomoct.

Je důležité mít společnou vizi, propojovat různé lidi v klubu a zapojovat i rodiče. Někdy vidím, že některé kluby stojí až příliš na několika jednotlivcích, a to může být do budoucna nebezpečné.

Proto bych si přál, aby každý člen Kbel – od nejmenších dětí až po nejstarší členy – měl chuť být aktivní součástí klubu a pomáhal ho dál rozvíjet, aby tam mohlo zažívat skvělé chvíle stále více dětí i dospělých a aby se klub stal jedním z nejoblíbenějších komunitních míst ve Kbelích.

Děkujeme za rozhovor!