Starší žáci Kadaň – Kbely 7:4
Poslední podzimní zápas odehráli starší žáci na umělém hřišti s gumovým granulátem v Kadani. Prohra 7:4 byla ovlivněna několika faktory, a doufejme, že je také poslední s tak vysokým skóre. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední zápas podzimní části, rád bych se o něm napsal více a ve stručnosti shrnul první dva měsíce starších žáků v sezóně 2015/2016.
Nejprve zápas v Kadani
Ráno, ve velmi brzkých hodinách, jsme odjížděli od hřiště pod příkrovem chaldného vzduchu a mlhy. Znovu se mi vtírala myšlenka, jaké počasí, takový zápas, což je ostatně tradice. Dalším symbolem soboty byl telefonát Lukáši Kožichovi do auta, že je Ruda na cestě ke hřišti. Naštěstí jsme nevyjeli ze Kbel, otočili jsme se a vrátili jsme se pro našeho obránce.
Mlha byla cestou skutečně nepříjemná a musím přiznat, že i když jsem minul dva sjezdy, ke stadiónu jsme se dostali nakonec včas, přesně podle odpočtu navigace. Upřímně jsem věřil, že se mého malého kufrování nikdo z hráčů nevšimne, ale když jsme projížděli již čtvrtou vesničkou, která v paměti dětí nijak neodpovídala prostředí, které si pamatovaly, začalo je zajímat, kudy a „kam“ to vlastně jedeme?
Hřiště v Kadani je kompromisem mezi typickým povrchem pro pozemní hokej a pro fotbal. Vlákno je vyšší, a v písku je promýchaný gumový granulát. Proto je tráva měkčí, míčky více skáčou, a špunty na podrážce turfů (oproti kopačkám s velkými kolíky) mírně kloužou. I to byl důvod, proč bylo potřeba na tuto skutečnost upozornit a dát důraz na rozcvičení. Upřímně řečeno, tato fáze zápasu se moc nedaří.
Jak v šatně tak i zde na stránkách zdůraňuji, že zápas není jen časový úsek, kdy rozhodčí zahájí hru a ukončí hvizdem na píšťalku, ale je to hodinu před a hodinu po zápase. Před zápasem je třeba se pomalu koncentrovat, rozcvičit se, protáhnout nohy, ruce hokejku i míček, seznámit se s prostředím, povrchem, počasím a začít pomalu myslet na zápas. Na soupeře; na svůj výkon.
V okamžiku ukončení zápasu, kdy se oba soupeři pozdraví podáním ruky, má hráč časový úsek pro to, aby si rozebral v hlavě, co se mu podařilo a na co by měl zapomenout, měl by se vyklusat a uklidnit organismus. To jsou dva základní stavební kameny úspěchu. Je jich pochopitelně víc, ale prohry nám jasně říkají, že se v této fázi plácáme jak ryby na suchu.
Nedaří se:
- Plně soustředit na sebe, na zápas,
- rozcvičit se tak, aby hráči byli „zdravě nabuzení“ (Jak říkával můj trenér Jiří Kůstka zdravě nasraný; hra v Kadani byla příliš až mrazivě tichá.),
- efektivně se po zápasu uvolnit, vyklusat,
- a v neposlední řadě být chvíli v klidu, pokud si bere trenér slovo.
Poslední bod ve mne vyvolává frustraci. Veškerý koučing se ztrácí ve vzduchoprázdnu, neboť pokud hráči nemají myšlenky na hokej, a rozebírají jiné problémy, všechny instrukce, jako by neexistovaly, nebyly vyřčeny. A na hřišti je to pak vidět. Hráči a hráčky zaostávají za svým průměrným výkonem, působí mátoživě, bez šťávy, energie i emocí. Nejsou zdravě nasraný. A to je špatně.
Navíc klíčoví hráči nejsou svým přístupem oporou týmu. V každém družstvu je někdo, kdo tým vede, táhne, udává tón. Je to burcíř, motivátor, tahoun, který svým výkonem buď strhne ostatní, nebo tým utlumí. Takové hráče, a to je na tom to nejsmutnější, starší žáci Sokola Kbely mají. Bohužel svou roli odmítají, nebo tuší, že by něčeho takového byli schopní, ale nemají zájem, či se té role bojí(?). Tedy spíše platí bod dva. Hru utlumí. Není podmínkou, aby byl tahounem týmu kapitán!
- Jeden je tichý, až zádumčivý, mlčenlivý, ač je dobrým technikem a má hru přečtenou a byl by skvělým tahounem, neodváží se překročit svůj tichý stín.
- Druhý neví co chce. Rozhoduje se podle aktuální nálady a svá rozhodnutí mění jako slipy při posvícení. Dokud si nesrovná v hlavě, co chce a nerozhodne se pro jeden jediný cíl, nemá smysl, aby vůbec v týmu byl, protože naopak působí destruktivně.
- Třetí má snad nejblíže k tomu, aby byl osobností, a pokud by tak učinil, a na hřišti zavelel, hra by byla diametrálně o dvě třídy lepší. Bohužel v tomto případě jsou přednější srandičky, prdelky a alibismus. Je ale možné, že nemá odvahu a že spíše volí útěk do pózy lehkovážného donchuána, než aby na sebe vzal roli lídra týmu. A to je velká škoda!
Je velká škoda, že kapitán, Sára Chaloupecká, se poslední dobou trápí více se svým zdravím, než se soupeřem na hřišti, ale skutečnost, že je s týmem, i přes zranění jede na zápas ač je pouze na lavičce náhradníků, naznačuje, že by v poli při zápase byla velkou oporou.
Jak dál?
Zimní příprava bude náročná. Ani ne tak fyzicky, jako mentálně. Budeme se muset zaměřit nejen na fyzickou přípravu, protože hrajeme kolektivní sport a ten se vyznačuje vysokou měrou pohybu po celém hřišti, ale zároveň se zkusíme (neříkám, že se to povede) zaměřit sami na sebe a potrénovat volní úsilí. To znamená začít se více soustředit na sport. Je potřeba se naučit oddělit všední starosti od hry na hřišti, protože pak se prožitek ze zápasu zdvojnásobí, nemluvě o vítězství. Zatím to není ono a dost to skřípe. Samotní trenéři Dušan Hrazdíra i Vašek Podskalský s tím nic nezmohou, pokud se sami hráči do celého procesu mentálně nezapojí mnohem více než tomu bylo doposud.
V neposlední řadě bych na tomto místě chtěl poděkovat hostujícím hráčům z Hostivaře. Jejich přítomnost na hřišti je znát a mají velice pozitivní vliv na hru.