Vyhodnocení soustředění 2015
Každoroční oddílové soustředění Sokola Kbely se letos znovu uskutečnilo na hřišti TJ Plzeň-Litice, kam jezdíme téměř sedm let. Pokaždé byla spokojenost na všech stranách, avšak v posledních letech se vztahy s místním SVAZARMEM zhoršují. Na jejich pozemku hned vedle hřiště máme stany, a omezování volnosti se postupem času zhoršuje. Což je velká škoda, neboť je to jediný důvod, proč se začínáme ohlížet po jiné lokalitě, kde bychom mohli příště zorganizovat soustředění. Uvidíme…
Rád bych letošní soustředění subjektivně vyhodnotil, neboť ač jsme každý den referovali o dění na internetových stránkách, ne vše se do denních reportů vešlo.
Trenéři
Trenérská činnost není jednoduchá záležitost. Kromě vědomostí a znalostí o trénování, musí mít trenér i velkou odvahu a nadšení, neboť práce s dětmi není jednoduchá záležitost. Navíc tomu obětuje svůj volný čas, svou dovolenou, své nervy. Málo kdo to ocení a já osobně jsem velice hrdý na to (a vážím si toho), že si toho Český olympijský výbor všiml, a poděkoval mi a mým ostatním kolegům reklamou v televizi. O to víc si toho vážím, že byla odvysílána zejména v PrimeTime.
Naše práce má jeden jediný cíl a úkol. Naučit děti hrát hokej, stmelit je v jednu soudržnou partu, a získat kladný vztah a sociální vazby nejen ke sportu jako takovém, ale zejména ke klubu, kde sportovec hraje. A to je ta nejtěžší část. Dát jim takovou motivaci, která v nich zakoření natolik, že skončí se sportem až v důchodovém věku jako trenér, či administrativní síla v oddíle.
Letošní soustředění, si myslím, bylo i v tomto směru povedené. Zatímco v prvních dnech převažoval stesk po domově a touha jet domů, za rodiči, v okamžiku balení stanů při odjezdu všichni děti na položenou otázku: „Pojedeš i příští rok?“ odpověděly: „Ano!“ A to je velice významné ocenění. Mít dozor nad skupinou vrtichvostů není jednoduché, ale vedení klubu to zvládlo i za pomoci několika rodinných příslušníků, kteří dávali podporu nejen dětem (někteří byli poprvé sami bez rodičů a navíc pod stanem), ale i trenérům.
Díky!!
Plán
Každé soustředění má svůj plán. Denní rozvrh, co se má udělat, co je zapotřebí natrénovat. Letos jsme se trefili mezi tropická období a deštivé dny nám trochu narušily plynulost. Zároveň jsme se zdrželi testy, které jsou pro práci trenéra sice důležité, neboť nám dávají zpětnou vazbu na co se zaměřit, co dětem chybí a v čem jsou dobří, ale na hokej nám moc času už nezbylo. Příští rok je výrazně omezíme s tím, že přednost dostane hokej.
Velkou slabinou je fyzička. Až na některé výjimky jsme v podprůměru, což by u aktivních sportovců být nemělo. Ale to je problém celospolečenský, napříč populací. Individuálním přístupem se to však dá velice snadno odstranit. Co se týká technické stránky, jsou jisté nedostatky v úderové technice, ale myslím, že je to způsobeno „malou silou“. Stačí posilovat ruce – břicho – ramena a hned to bude lepší. Jen je třeba si uvědomit, že trénování bolí. Sport všeobecně bolí a jakákoliv námaha vůbec. I myšlení. Ale pokud se na grafu posune tréninkem práh bolestivosti více doprava, vše se stane mnohem jednodušší a veselejší. Vše závisí v přístupu dětí i rodičů a ochotě něco obětovat a vytrpět si na hřišti.
Každý večer se konal večerní program v podání jednotlivých družstev. Princip spočíval v tom, že vždy jedno družstvo mělo za úkol pobavit nejen své spoluhráče, ale i trenéry. Na programu byl: divadelní představení, televizní zpravodajství, televizní soutěž a kabaret. Nutno říci, že původní neochota jedinců se vůbec zúčastnit a tedy se i na večerní program připravit, se časem změnila na aktivní přístup a všechna večerní představení včetně zápasu v T-ballu (softball) se povedla nad míru úspěšně. I tato součást teambuildingu je důležitým prvkem pro vytvoření pozitivního klimatu v klubu.
Jeden z příkladů vlastního chovu sportovců a následně trenérů, je Martina Machová
Sportovci
Kapitola sama pro sebe, budeme se jí věnovat trochu hlouběji (jedná se o subjektivní postřehy!).
- ztráta koncentrace – občas bylo vidět, že se hráči chovají jako by byli na dětském příměstském táboře než na sportovním soustředění.
- Paměťové vazby jsou nesmírně krátké. Hráči zapomínají po sobě uklidit misku, ztrácí hokejky, rukavičky, ručníky… Například když jsme jeli do Plzně do bazénu, tak i přes trojí připomínání, aby si nikdo nezapomněl vzít ručník, 4 děti v bazénu zjistily, že ho nemají.
- Skutečnost, že se jede do města, do bazénu, vede dětskou (adolescentní) představu k tomu, že se vlastně jdeme koupat. Nedomyslí, že se jede autobusem, jednou se přestupuje, pak se musí od zastávky dojít pěšky, a tak si vezmou na bosou nohu žabky, v lepším případě crocsy (jedná se pouze o výjimečné jedince).
- Má domněnka je následující: Chci-li upoutat pozornost dívky, zkusím to cestou kanadského žertíku. Vytahám jí od stanu kolíky. Jako vtip by to bylo dobré, pokud by dva dny nepršelo, a tím, že celta povolila, všechen obsah uvnitř stanu zmokl. Nepřiznal se nikdo.
- Mnohdy jsem žasnul. Pod lavičkou v šatně leží 5 mastných tácků od palačinky. Zavolám dva majitele, a poprosím je, aby tácky uklidili. Vezmou pouze svůj tácek, a odnesou ho do koše. Zavolám je zpátky a úklid dokončí. Stejné chování pozoruji u svých pětiletých dětí. Pokud po jednom chci, aby uklidil hračky v pokoji, setkávám se s argumentem: s tím si hrál brácha, to vytahala ségra… Pětiletému to lze vysvětlit ale u třináctiletého je to problém v přístupu ke kamarádovi. Navíc; považme, že je lepší tácek hodit pod lavičku, místo do koše, kolem kterého nakonec dotyční musí projít, neboť je u dveří ze šatny.
- Další příklad je podivnější: několika sportovcům stojí za mnohem větší námahu se postavit z křesla (lavičky) otočit se, zvednout ruku a natáhnout se tak, aby mohl položit okousané kosti od kuřete na parapet okna. Zatímco jednoduché dva kroky by stačily dopravit odpad do koše. Stejný problém je i se střepy od rozbitého hrnku. Raději to ukryji na parapet od okna doufaje, že to nikdo nenajde, než abych to vyhodil do koše. V podstatě se ale jedná o stejnou činnost. Bordel, alias nepořádek, se uklidí. Přednost má však překvapivě místo koše parapet okna.
- Je zajímavé, co všechno děti nejedí (ne všechny!). Zeleninu, hlavně rajčata, maso, brambory, jogurt v ovocném salátu, rybu. Sladké cornflaky však jedí po kilech. Mnohdy mají velké oči, což znamená: „Jůůů cini minies! To si dám tři misky!“ sotva však dojí jednu, už kňučí, že nemůže. Buďme však tolerantní. Malé děti nemají ještě ponětí o tom, kolik toho jsou schopny sníst, ale i přes upozornění a rady, aby si raději chodily přidávat, než aby to nedojídaly, jsme moc úspěšní nebyli.
- Proč pořádají bitvu s toaletním papírem, nebo proč nejsou schopní zvednout toaletní papír ze zemně a zachránit ho před nacucáním vylité vody, nevíme. Proč ztrácejí zubní kartáčky a pastu nebo nemohou najít pantofle, nevíme. Zejména u pantoflí přitom stačí nadzdvihnout tašku ze země. Proč chodí v mokrém a nevadí jim to, taky nevíme. Ale věříme, že z toho vyrostou.
- Mají zodpovědný přístup na hřišti. To je velké pozitivum.
- I když jim nejde cvičení nebo úkol s hokejkou, zkusí to a snaží se splnit zadání.
- Při vytrvalostním testu běhu na dvanáct minut nikdo nebrečel! Všichni bez remcání stanovený úkol odběhli.
- Všichni měli snahu testy udělat zodpovědně. Pokud ho nedokázali udělat z důvodu fyzické slabosti, nenašel se nikdo, kdo by nad tím mávnul rukou. Ba naopak. Bylo vidět, že to dotyčného mrzí a někteří natahovaly moldánky.
- Při vhodné motivaci jsou schopní podat nadlimitní výkony.
- Našli se hráči, kteří se z různých důvodů kymáceli na hřišti bez zájmu a bez energie, ale zpravidla se jednalo o chvilkové poblouznění „něčím“ nebo „někým“, a velice rychle to odeznělo.
- Nikdy se nestalo, kromě posledního dne, že bychom někoho museli vytahovat a budit před ranní rozcvičkou. Dokonce byla už většina vzhůru a připravena na ranní výklus už pět minut před budíčkem.
- Všichni se poctivě a zodpovědně snažili po tréninku vždy osprchovat. Respektive jsme dosáhli toho, že se každý sprchoval mýdlem.
- Nikdy jsme neslyšeli kňučení, když se řeklo, co se bude dělat. Nikdy nás nikdo nepřemlouval, abychom dělali to a vypustili ono. Co se řeklo, to se udělalo. Nikoho nebylo potřeba sáhodlouze přemlouvat. A to bylo super.
Shrneme-li naše hodnocení do stručného závěru, můžeme s čistým svědomím konstatovat, že všechny děti vykazují standardní znaky chování přirozeného vývoje a všichni dospělí jak trenéři, tak zajisté i doma rodiče, se musí potýkat se stejnými problémy a že je stále co zlepšovat.
Vysoce pozitivně hodnotíme přístup dětí k tréninkům, a velký dík patří všem trenérům i asistentům a organizátorům nebo pomocníkům rodičům, že jsme to zvládli a snad jen na plavky autora článku, jsme si domů přivezli všechno, s čím jsme na soustředění odjeli.
Doufáme, že jsme do hráčů vlili nové motivy a impulsy, stejně jako trenéři, kteří se namotivovali tak silně, že založili interní soutěž v hubnutí. Cíl je jediný. Srovnat svou váhu na optimální hodnotu tak, že se bude pravidelně měřit a kontrolovat úbytek váhy. Jen jeden trenér je velice rezervovaný a moc celému projektu nevěří. Nápad zhubnout byl totiž definován nad kávovým Božkovem, což je velice lahodné pití a nutí lidi budovat vzdušné zámky. Rozhodl jsem se proto zúčastnit soutěže paralelně individuálním závodem s tím, že všem dokážu, že jenom já jsem schopen zhubnout!